 |
| Zapůjčeno s laskavým svolením z http://tolkien.cz/ |
Omlouváme se za déletrvající výpadek přísunu informací a návodů. Byl způsoben přípravou materiálů na přednášku, kterou jsme představili naši činnost na Oslavě zničení Prstenu pořádanou Společností přátel díla J.R.R.Tolkiena, která se konala 15. - 17. března v Praze. Nejen, že jsme tam potkali spoustu fajn lidí, ale troufám si říci, že je naše přednáška (tedy spíš diskuze a zčásti také ukázka vybavení a dovedností) zaujala i přes zjevnou kontroverzní analogii použitou v úvodu.
Abychom vám alespoň trochu vynahradily nedobrovolnou informační abstinenci, publikujeme připravený materiál, ze kterého přednáška čerpala. Ve skutečnosti však přednáška probíhala mírně odlišně, kdy jsme se některých témat dotkli pouze lehce a jiná naopak více rozvedli, podle zájmu posluchačů.
" Nejprve bychom
vám měli asi vysvětlit náš náhled na pojem hraničář, angl. Ranger. A s tím
související ještě jeden pojem pocházející z angličtiny a tím je bushcraft.
Myslím, že
pohled na hraničáře je dnes do značné míry zdeformován především hrami na
hrdiny, kdy je hraničář prezentován, jako samotář, toulající se divočinou,
ochraňující pocestné. Přisuzují se mu určité schopnosti v oblasti
elementární magie, velice často je slyšet, že dokáže ovládat zvířata, nebo o
umění pyrokineze.
Jsem přesvědčen,
že podstata činnosti hraničářů je mnohem prozaičtější, což ji ovšem nic neubírá
na obdivuhodnosti a romantičnosti. Důvodem k přesvědčení, že se jedná o
mýtus je prostá, téměř přízemní logika. Ochranou poutníků a rozmlouváním
s veverkami se člověk neuživí. Nevylučuji ovšem, že k takovým věcem
nedocházelo, jednalo se ale spíš o ojedinělé a náhodné činy. Pravděpodobně
hraničáře vracejícího se z mise do místa bydliště, nebo hraničáře
veterána, který zahořkl na společnost a rozhodl se žít v ústraní. K tomu
abychom byli schopni pochopit celou šíři činnosti hraničářů, bude nutné použít
analogii a navštívit hraničáře z osmnáctého století. Hraničáře, tedy
Rangery, Rogersovi Rangery.
Samotné slovo
Ranger je však mnohem starší, pochází z jedenáctého století. Původně
označovalo, člověka pohybujícího se na dlouhé vzdálenosti, tuláka, případně
lesníka. První zmínka o zřízení jednotek rangers pochází z Anglie
třináctého století, kde na základě královského výnosu byli najímáni muži, kteří
měli odhalovat pytláky a lapky. Tehdy byly husté lesy ideálním úkrytem osob
prchajících před spravedlností a tak poslání rangerů nebyla žádná procházka
růžovým sadem. Bohužel o nich mnoho dalších informací není, proto se vraťme
k Rogersovým rangerům.
Robert Rogers byl
americký rodák a už jako třináctileté dítě se zapojil do války krále Jiřího
jako stopař. Později se už jako muž významně angažoval v konfliktu
označovaném jako francouzko indiánská válka. Ten se odehrál v letech 1755 –
1763 na americkém kontinentu. Rogers byl v roce 1756 rekrutován
plukovníkem Winslowem a záhy pro svůj „zálesácký“
instinkt a velitelské charisma se stal velitelem jednotky rangerů. Šlo o
jednotku složenou z lovců, pionýrů, mountainmanů a koloniálních vojáků,
vesměs lidí kteří byli zvyklí na tvrdý život v lesích. Robert Rogers už dávno
pochopil, že konvenční válka lineárně vedených armád v hustých lesích a
nepřehledných horách nového kontinentu nemá šanci na úspěch. Proto i jeho lidé
od počátku převzali indiánský způsob boje, jehož hlavní předností byla rychlost
a překvapivost. Hlavní taktikou rangerů se staly přepady, léčky a únik. I přes
skvělé výsledky si svůj respekt a uznání mezi tehdejšími vrchními veliteli
britské armády získávali jen s obtížemi. Na vině byl vedle občasné
neukázněnosti, demokratickému náboru i jejich divošský vzhled a právě
nekonvenční taktika. Co se týče vzhledu, s pravidelnou armádou se
rangers nemohli rovnat, namísto
nažehlených pestrých kabátů a vyleštěných knoflíků nosili většinou vlastní
oděvy s indiánskými doplňky včetně náhrdelníků a náušnic. Ač výjimečně, přesto používali
legíny z jelenice, bederní roušky, nebo mokasíny. I fasované oděvy na
příděl vyrobené povětšinou ze zeleného, či hnědého sukna si často upravovali, aby
lépe vyhovovali dlouhodobému pobytu v divočině. Oproti řadové armádě měli
i rozdílnou výzbroj. Místo standardních pušek Brown Bess si pořizovali lehčí a
kratší karabiny anebo alespoň standardní pušce uřízli hlaveň. Při boji muže
proti muži používali nože, mnohdy i zavírací a tomahavky. V zimě zas
sněžnice, mačky nebo saně na přepravu nákladu.
Pro
ukázku, co byli rangeři zač si můžeme povědět o některých jejich akcích. V roce 1756 vydal generál Shirley
rozkaz aby rangers vynaložili veškeré úsilí k působení nesnází Francouzům
a jejich spojencům drancováním, pálením a ničením jejich domů, stodol, kasáren,
kánoí včetně porážení nepřítelových stád skotu a koní, přepadáváním
zásobovacích konvojů, pálením obilných polí a zásob dřeva jakož i zajímáním zajatců.
A v tom byli rangers opravdu výborní. Například v roce 1760 se ukryli
poblíž pevnosti Fort Therese a ve chvíli když branou projížděl vůz se senem, se
v jeho skrytu natlačili do pevnosti a obsadili ji tak bez jediného
výstřelu. V roce 1758 byli při přesunu odhaleni indiánskými stopaři, kteří
ihned informovali francouzské spojence. Ti vypravili po stopě rangerů dva
přepadové oddíly. Rangeři si však Francouzů, kteří byli v přesile všimli
dřív a začali po nich pálit ze skrytu a Francouzi se dali na ústup. Rogers dal
ustupujícího nepřítele sledovat, ovšem druhý oddíl francouzů, který zaslechl
palbu, se připravil k boji a rangery napadl. Rangeři utrpěli značné ztráty,
několikrát zabránili obklíčení a nakonec se jim podařilo ustoupit. Údajně tak,
že slezli bez jištění sto dvacet metrů vysokou a zmrzlou skálu. V roce
1756 si prosekali 6 mil dlouhou cestu v lesnatých horách, proto aby mohli
přepravit pět vyzbrojených velrybářských člunů na jezero Champlain, k napadení
francouzských lodí. Dodnes je jejich expedice do Detroitu a zpět, při níž
urazili přes dva a půl tisíce kilometrů považována za zcela mimořádnou. Rangeři
tuto vzdálenost překonali za pouhé čtyři měsíce. Za celou doby byli poraženi
pouze jednou a to čtyřnásobnou přesilou.
O tom, že
boj v americké pustině nebyl žádný čajový dýchánek, svědčí zápis
v deníku Roberta Kirka. Ten napsal, že byli nuceni odhrabávat sníh a
hledat žaludy, prý přežili jen díky tomu, že snědli své boty a opasky. Údajně
se mezi nimi vyskytl i kanibalismus, kdy konzumovali nejprve indiánské skalpy a
nakonec i mrtvé druhy.
Díky dobré
kondici, zvláštnímu výcviku a upravenému vybavení tak vznikla pravděpodobně
první jednotka speciálního určení.
Jsem přesvědčen, že
činnost rangerů se příliš nelišila od činnosti hraničářů z fantasy světů.
Jednak pro samotné užití slova ranger, tedy hraničář a za další to nejlépe
odpovídá hraničářské činnosti popsané v knížkách. Z předchozích vět
je tedy zřejmé, že hraničáři bojovali a operovali organizovaně, buď
v samostatné jednotce, nebo jako přidělenci v řadové armádě.
Nejednalo se o žádné samotáře, ale účinnou bojovou sílu s kvalitním
zabezpečením, byť v mnohem menších počtech, než pravidelná armáda. Zcela
jistě se neživili výhradně lovem, nebo vyhrabanými kořínky, už jen proto, že by
na to nebyl čas, nebo by naopak nebyl čas plnit svěřené úkoly. Navíc pro takovou
fyzickou zátěž by byla taková strava nedostatečná. Je téměř určité, že
Hraničáři nosili proviant složený ze základních potravin a doplňovali ho z přírodních
zdrojů, tak aby byla strava pestřejší. Složení takového proviantu by nám mohlo
napovědět složení povinné výbavy zlatokopů na jeden rok, bez něhož by nemohli
v devatenáctém století na Yukonu začít těžit. Mimo jiného se skládal ze 45
kg fazolí, 70 kg slaniny, 180 kg mouky, 18 kg ovesných vloček, 5 kg rýže, 10 kg
soli, 2 kg sušené cibule, 9 kg sušených brambor, 12 kg cukru, 9 kg kávy, 30 kg
sušeného ovoce, 25 plechovek kondenzovaného mléka. Za další je nutné si
uvědomit, že hraničáři na rozdíl od zlatokopů trávili veškerý čas za pohybu.
Proto nosili pouze základní potraviny, ze kterých je možné připravit několik
jídel. Jako základní považuji tuky, ty se v přírodě špatně nahrazují,
proto považuji za jednu z nejdůležitějších potravin pemikan, slaninu atd.
Za další mouku, je sice možné si nasbírat semínka, nebo žaludy a rozemlít je,
ale stojí to mnoho času. A tím se dostáváme ke klíčové dovednosti hraničářů, je
jím bushcraft.
Bushcraft je
moderní výraz pro soubor dovedností a vědomostí, umožňujících nejen přežití,
ale především co nejpohodlnější a dlouhodobé žití v přírodě. Tyto
dovednosti ovládali lidé už v hluboké historii před stovkami a tisíci let.
Bohužel s postupující urbanizací byly zapomínány, protože v moderní
společnosti žijící koncentrovaně v hradištích a městech již nebyli
potřeba.
Dnes je Bushcraft velmi moderní a zabývá
se jím čím dál víc lidí, stává se z něj životní styl. Mnoho těchto lidí,
ale nepochopilo jeho původní smysl, čímž je poradit si se skromným základním
vybavením, nahradit jím vybavení chybějící anebo vyrobit jím vybavení potřebné.
Vybavují se tak moderním vybavením, oblečením z vrstvených syntetických
materiálů, noži v hodnotě až desítek tisíců vyrobených high-tech
technologiemi, které jste téměř neschopni nabrousit „v polních podmínkách“, nebo
pokročilými elektronickými navigačními technologiemi… Jednou z podmnožin
bushcraftu je třeba survival, který využívá stejných vědomostí a dovedností
pouze k rychlé neodkladné záchraně života a evakuaci osoby z rizikové
oblasti.
Důvod proč jsem
v předchozích odstavcích mluvil o Rogersových Rangerech je to, že právě bushcraft
je to co dělali v době, když nebojovali. Ne že by šlo o nějakou vědomou
činnost, jako v případě dnešních bushcrafterů, spíš jim nic jiného nezbývalo.
Jejich dovednosti jsou poměrně dobře dokumentované v mnohých knihách, je
ovšem nutné dávat pozor, a nenechat se zmýlit nějakou romantizovanou fikcí. Bushcraft
v jejich podání je surový, bez moderních technologií a materiálů a proto
nejlépe odpovídá našemu pojetí a pohledu na hraničáře.
I my se učíme
připravovat a konzervovat potravu, jak si postavit různé druhy přístřešků, tak
aby co nejlépe vyhovovali našim potřebám a povětrnostním podmínkám, jak
zpracovávat přírodní materiály a jak co nejlépe využít původních přírodnin, bez
nutnosti opracovávání. Zdokonalujeme se v používání vlastního vybavení."
Závěrem proběhla i ochutnávka hraničářských poživatin složených především z bannoku, pemikanu a sušeného masa. Atmosféra byla příjemná a uvolněná a už se těšíme na další spolupráci se Společností přátel díla J.R.R.Tolkiena.
Na připadné setkání v divočině se těší
Hraničáři z Pustin
