Příprava sušeného masa uzením - how to prepare smoked jerky

Sušené maso je rychlý a hlavně velmi trvanlivý zdroj energie. Pokud zabráníte přístupu vlhkosti k masu, vydrží v podstatě neomezeně dlouho. Je lehké, dobře stravitelné, bohaté na proteiny a dá se dále dobře zpracovávat, například do polévek. Jedná se vlastně o ideální potravinu na dlouhé cesty.

Je možné sušit všechny druhy masa, včetně ptáků a ryb, je ovšem nutné vybírat maso s co nejmenším obsahem tuku, ten při dlouhém skladování může žluknout a znehodnotit nejen potravinu, ale i vaši práci. Z toho důvodu nedoporučuji k sušení vepřové maso a maso velké masné drůbeže. Ideální k sušení je hovězí a srnčí, nebo jelení. U zvěřiny je ale nutné zvážit riziko napadení masa parazitem a následný přenos na strávníka, protože maso není nijak tepelně upravováno. V situaci kdy jde o život bych ovšem toto riziko neřešil. Sušení je nejlepší na teplém větrném místě, nebo přímo nad ohněm, ale tak, aby nedocházelo k pečení.

My si ukážeme jak sušit maso uzením. Uzení ještě více prodlouží trvanlivost masa a zvýší jeho odolnost proti plísním a bakteriím.

Nejprve si připravte jámu zhruba 50 cm širokou a 30cm hlubokou a v ní rozdělejte oheň.

Pak maso nakrájejte na tenké plátky silné zhruba 3 - 5 milimetru a odstraňte všechny blány a tukové tkáně.

Poté ho dobře a stejnoměrně nasolte. Sůl jednak pomůže z masa "vytáhnout" vodu a za další napomůže konzervaci. V krizových situacích je důležité, aby strava obsahovala dostatek minerálů a pro lidské tělo je sůl nezbytně důležitá. V případě nedostatku potravy, může při zátěži spojené s teplým počasím docházet k velkým ztrátám soli  a tím i ke zdravotním potížím. Pokud v takovém případě nejste na mořském pobřeží, budete sůl získávat jen s obtížemi.

Maso můžete okořenit, nejčastěji používám jen pepř, nikdy nevím, jestli nebudu sušené maso dále zpracovávat a pepř se hodí snad ke všemu.
Nechte maso chvíli odležet, aby se sůl dobře vstřebala do masa a zatím si připravte syrové pruty  k zavěšení masa a maso na ně napíchněte tak, aby bylo co nejvíce rozprostřené.
Nyní byste měli mít v jámě už pořádný oheň a tak je čas si připravit pruty na udící konstrukci a listí na uzení. Pruty na konstrukci by měli být ze syrového dřeva, široké od 1,5 cm do 3cm, dlouhé zhruba 100cm. Budete jich potřebovat přibližně 6 až 10. Pruty na jednom konci zahroťte. Připravte si také dva kratší a slabší proutky pro zavěšení masa. Listí je nejlepší z tvrdého dřeva, jako dub nebo buk. Nepoužívejte trávu, ta při hoření páchne a maso by bylo nepoživatelné. Vyhněte se použití jehličí, to by se kvůli velkému obsahu pryskyřice mohlo vznítit. Nepoužívejte ani spadané listí, to rychle začíná tlít a bývá napadeno plísněmi.

Nyní nechte oheň v jámě pozvolna dohořet a až na dně zůstane dostatečné množství  žhavých uhlíků, zabodněte kolem jámy pruty šikmo od středu k okraji. Na vrcholu je svažte. Vznikne tak konstrukce podobná indiánskému teepee. Na čtyři pruty přivažte ve vodorovné poloze pruty, na které zavěsíte maso. Svazujte pevně, při uzení se pruty seschnou a zmenší svůj objem, mohlo by tak dojít k uvolnění spojů a maso by mohlo spadnout do ohniště. Po dokončení konstrukce, na ni zavěste připravené maso.

Na žhavé uhlíky naházejte připravené listí ve vrstvě alespoň deseti centimetrů. Poté konstrukci zakryjte plachtou nebo dekou, tak aby kouř pokud možno vůbec neunikal. Okraje plachty můžete zatížit drny. Délka sušení, resp. uzení, je závislá na množství žhavého uhlí a množství vody v listech. Pohybuje se od šesti do deseti hodin. Bude nutné tedy maso kontrolovat, rozebírejte ovšem konstrukci co nejméně, nějaká půlhodina nehraje roli. Správně vysušené maso by mělo být tuhé a vláčné. Mělo by se dát trhat a na omak by mělo být tvrdé.

Po odkrytí plachty dejte pozor, v jámě mohou být žhavé uhlíky ještě druhý den. Hotové maso uchovávejte ve vodotěsných obalech. Jemný bělavý povlak na mase není na závadu, jedná se jen o tukový výkvět. Při konzumaci zajistěte dostatečný přísun tekutin.

Edward Smith
Hraničář

Historie meče

Římský legionář ozbrojený oštěpem pilum a mečem gladius

Meč je chladná poboční zbraň určená k seku i k bodu. Představuje jednu z nejvýznamnějších zbraní z hlediska vojenského. Pro svou účinnost a ovladatelnost se meč velmi brzy specializoval jako výhradně válečná zbraň. Většina ostatních zbraní se používala i k lovu, což je u meče spíše výjimka.

Jeho počátky sahají až do doby kamenné. Předchůdce meče lze spatřovat například v pazourkové dýce. Na základě archeologických výzkumů se můžeme domnívat, že meč vznikl v době bronzové. Vyvinul se postupným prodlužováním čepelí bronzových dýk. Používalo se několik typů mečů, které rozlišujeme podle tvaru rukojeti (rukojeti jazykovitého, destičkovitého tvaru, s plnou či litou rukojetí apod.).

Výrazným impulsem k rozvoji chladných zbraní bylo používání kovu, zejména železa, k jeho výrobě. Toto období označujeme jako kulturu halštatskou - podle významného archeologického naleziště, pohřebiště v hornorakouském městě Hallstattu. Z počátku byly meče z bronzu kvalitnější než ze železa, ale tento nedostatek se brzy odstranil a železné meče provždy zvítězily. 

První železné meče byly odlévány v jedné formě - rukojeť a čepel tvořily celek. Středem čepele vedlo zesilňující žebro ve tvaru mírně zvlněného listu. Takový meč se mohl použít jak k bodání, tak k seku. Často bývaly opatřeny staršími bronzovými jílci.

Vrcholným obdobím vývoje a užívání meče byl starověk a středověk. Nejlepší a nejlépe vyzbrojenou armádou své doby byla nepochybně římská vojska. Pěšáci římských legií užívali meč zvaný gladius. Během několika staletí se změnila jeho délka z 50 na 75 centimetrů, zatímco šířka přímé čepele zůstávala okolo 6 centimetrů. Čepel byla broušena po obou stranách a ústila do středového hrotu. Původně bodná zbraň se později, po prodloužení čepele, používala i jako zbraň sečná. Oproti tomu římské jezdectvo užívalo meč zvaný spatha. Byl tak nazýván dlouhý meč s tupým hrotem. Tyto zbraně převzali později od Římanů (svých nepřátel) i Frankové.

Gladius

Spatha

V 6. Století se objevují meče Vikingů, které vtiskly mečům evropským svou podobu na dobu tisíc let. Díky svému tvaru byl vikingský meč velmi účinnou zbraní. Délka meče dosahovala až 100 centimetrů, čepel se směrem k hrotu zužovala; tím se zmenšila hmotnost a usnadnila ovladatelnost. 

Jílce mečů vikingské éry (800 - 1050)

Tvar čepele se mnoho neměnil, na rozdíl od jílce, jehož podoba dosti kolísala. Rozdíly ve tvaru hlavice a záštity daly vzniknout více než dvaceti typům. Mezi nejrozšířenější patřil meč s trojdílnou hlavicí, krátkou záštitou a s rameny mírně ohnutými směrem k čepeli.

Damascénské čepele dosáhly svého vrcholu asi v 7. století. V Evropě se postupně začala vyvíjet výroba dostatečně kvalitní houževnaté oceli, která v 10. století postupně damascénské čepele vytlačila, přestože damascénské čepele byly kvalitnější, ale jejich výroba byla velmi drahá. Proslavená technika damascénských vzorů se však dodnes udržela v Japonsku.

Ve střední Evropě pokračoval vývoj meče i díky živému obchodnímu ruchu. Již v této době vznikaly ve velkém i dílny mečířů a zbrojířů. Některé dílny se zaměřovaly na výrobu běžných zbraní pro armádu, vznikaly však i dílny vynikajících řemeslníků, kteří se specializovali na výrobu mečů pro vybrané zákazníky z bohatých vrstev. Mečíři již v této době často značili své výrobky signaturou (např. francké dílny ULFERHT, INGELRED, BANTO apod.).

1 čepel scramasaxu 2 spatha 6./7. stol. 3 9./10. stol. 4. 10.stol. 5 11. stol. 6 12. stol 7 kolem roku 1200 8 13. stol. 9 13.stol 10 14.stol. 11 14. stol. 12 14. stol. 13 14. stol 14 15. stol. 15 15. stol 16 2. pol. 15. stol. 17 konec 15. stol. 18 15./16. stol.

V Čechách převládá meč nad jinými zbraněmi již v ranném feudalismu, pouze v 9. století se na první místo dostává válečná sekera. Dokud byla společnost rozdělena na feudály - bojovníky a poddané, zůstával meč výsadou bojovníka. Poddaný nesměl tuto zbraň nosit. Ostatně by si ji pro její nákladnost nemohl dovolit. Rozšíření meče nastává až v době, kdy toto rozdělení společnosti mizí a vyčleňuje se třída vojáků, jimž je boj povinností nebo zaměstnáním.

Meč, který se v Čechách vyskytuje od 9. století a ojediněle i dříve, je dlouhý kolem 90 cm, s čepelí šířky 5 - 7 cm. Je to zbraň převážně sečná. Železná čepel má často ocelový hrot, dřevěná rukojeť je ovinuta drátem, kůží nebo látkou a opatřena hlavicí ve tvaru ořechu para. Záštita je rovná, jednoduchého tvaru a čtvercového průřezu. Dřevěná pochva je potažena kůží nebo látkou a opatřena kováním. Zpočátku nosil bojovník zbraň zavěšenou na háku u opasku, pěšáci snad i šikmo přes záda; od 12. století se pochva připevňovala na zvláštní řemen u pasu. 

Na rozdíl od dlouhým mečů 10. století měly meče z poslední čtvrtiny 11. století poměrně širokou čepel, krátkou, rovnou záštitu a hřibovitou hlavici, která mívala tvar špičatého klobouku. Tou dobou se však schylovalo k velkým historickým změnám. Blížila se doba velkých křížových výprav a tím se začaly psát dějiny evropského rytířstva. Nastal rozmach zbrojířství, ve kterém dominantní postavení typické rytířské zbraně zaujal meč nového typu, který měl společné znaky. Čepel meče se prodlužovala, záštita byla rovná, štíhlá a spolu s rukojetí vytvořila kříž, kterým křižáci označovali všechnu svoji výstroj a výzbroj (např. meč sv. Mauricia, říšský korunovační meč a další). Připodobnění zbraně kříži tedy mělo vliv na prodloužení záštity, která má následovně i lepší funkci obrannou.

Asi od 11. století dochází také v Čechách k důležitým změnám ve tvaru meče. Záštita se pod vlivem křížových válek prodlužuje (až na 20 - 25 cm) a chrání před úderem nejen ruku, ale téměř celé předloktí. Koncem 12. století se oba její konce ohýbají dolů k hrotu. Vzniká prostor, ve kterém může být soupeřova čepel zachycena účinněji než dosud.

Bojovníci z počátku 12. stol.

Delší čepel meče bylo třeba vyvážit hlavicí. Vznikají nejprve okrouhlé a oválné hlavice, později jehlanovitě šestiboké a v průběhu vrcholného středověku již existuje škála rozmanitých tvarů a velikostí. Výroba čepelí se postupně soustředila do několika významných středisek - Pasova, Sollingenu apod. Jejich výrobky používali mečíři po celé Evropě. Výroba meče byla velmi nákladnou záležitostí. Vždyť se jednalo o zpracování co nejkvalitnější oceli, která měla překonat pevnou zbroj (dobové zprávy hovoří o těžkých zraněních přeseknutím protivníkova štítu, utnutím ruky i se zbrojí, rozseknutím protivníka od ramene až k sedlu). Výroba takové čepele vyžadovala mnoho času a zkušeností. Není divu, že trvalo celá staletí, než se meč dostal z výzbroje rytířského jezdectva i do vybavení zbrojnošů a pěšáků.

Kromě množství jednoduchých zbraní se začíná ve 12. - 13. století vyskytovat stále více zdobených a honosných exemplářů, tak jak vzrůstá bohatství velkých feudálů. Meč jako ceremoniální předmět měl velký význam již od 12. století. Neodmyslitelný byl při pasování mladých šlechticů na rytíře. Každý rytíř měl družinu - rytiřské glévy. Pochodovaly vždy v tomto pořadí: jako první rytíř, potom lehce oděný jezdec, tři lučištníci a páže. Všichni na koních.

Towerská šermířská kniha s přelomu 13. a 14. stol.

Použití meče v boji bylo usnadněno závěsným řemenem. Meč visící na řemeni na zápěstí mohl být uchopen ihned po použití kopí a jezdec se nemusel zdržovat jeho vytahováním z pochvy. Rovněž při prudké ráně, která meč vyrazila z ruky, nedošlo díky řemenu ke ztrátě. Meč zůstával přední zbraní i přes trvající oblibu bojové sekery.

Ve 13. - 14. století nastává radikální změna. Kroužkovou zbroj nahrazuje zdokonalená zbroj plátová, přes kterou meče špatně pronikaly. Vznikají proto meče, které je nutné uchopit oběma rukama, aby tak sek dostal potřebnou razanci. Na koni pochopitelně bojovník nemohl obouruční držení používat, protože se musel krýt štítem a v levé ruce také držel otěže. V této době ovšem začínají rytíři z taktických důvodů sestupovat z koní, aby bojovali jako pěší. Tato taktika ve spolupráci s dlouhými anglickými luky byla příčinou převahy angličanů ve stoleté válce.

Bojovník v plné zbroji z počátku 14. stol.

Kromě toho se prodlužuje a čepel se zužuje do ostrého hrotu - meče získávají bodný charakter. Tento vývoj vede ke vzniku kordů. Mezi jednotlivými meči vznikají značné rozdíly v délce. Obecně se dá říci, že jezdecké meče byly delší, ale zdá se, že mnoho kusů bylo vyráběno “na míru”. Například jednoruční meč Konráda z Winterstettenu byl dlouhý 140 cm! Na druhé straně měří některé meče jen 60 - 70 cm.

Koncem 13. a hlavně počátkem 14. století se tedy meč v důsledku zdokonalení zbroje specializuje, rozděluje se podle účelu. Výrazněji se oddělují meče sečné a bodné, meče pro jezdectvo a pěchotu, meče bojové a ceremoniální.

	Rytířova šatna z poč. 14. stol. Je zde pověšen meč, kroužková košile, gambeson, štít a přilba.

Dlouhý jezdecký meč s extrémně štíhlou a ostrou čepelí, užívaný hlavně k proražení pevné kroužkové brně, je stále užívanější zbraní. S tímto bodným mečem se patrně zacházelo podobně jako s kopím - rytíř si jej při útoku asi opíral o rameno.

Vedle bodných mečů, z kterých se později vyvinul rapír a končíř, existovaly těžké pádné meče sečné, jejichž mohutnost byla dána nutností překonat stále se zlepšující rytířskou zbroj. Mnoho rytířů vozilo do pole nezřídka oba meče společně. Do módy přicházejí řetězy, sloužící k připevnění meče k opasku nebo ke kyrysu. Koncem 14. století se čepele opět prodlužují a roste i délka jílce - u jezdeckého až na jeden a půl ruky. V polovině rukojeti se objevuje dělící prsten. V 15. století se k oběma jezdeckým mečům přidává nový druh pěšího meče se širokou čepelí a s dlouhým jílcem - pravděpodobně předchůdce meče dvouručního. Pro pěšího bylo obouruční držení meče výhodnější, protože se tím výrazně zvýšila síla seku i ovladatelnost meče, i když se tím musel vzdát značné výhody štítu (opěšalí rytíři často přehazovali na řemenu vysící štít na rameno a chápali se meče obouruč). Obouruční boj byl zvláště efektivní, pokud se správně kombinoval s pěchotou vybavenou kopími a kušemi, případně později ručními palnými zbraněmi.

Bitva z období stoleté války

Kromě změn ve tvaru čepele se mění i tvar záštity. Ohýbá se výrazněji dolů nebo má esovitý tvar. Převratný krok se zrodil po roce 1300 kdesi v neznámé mečířské dílně v Evropě. V konstrukci meče se objevila malá, skoro nenápadná změna. V hraně ostří, která směřuje dopředu, vykrojili malý oblouček a nad ním se do levého ramene záštity ohýbal háček ve tvaru prstenu. Tato zvláštní novinka přišla v době, kdy se začaly vyrábět záštity mečů s rameny mírně stočenými dolů směrem k čepeli. Oblouček měl významnou funkci. Majitel již nemusel držet rukojeť meče plnou pěstí za sloupek rukojeti, ale mohl řídit směr úderu ukazovákem opřeným o kořen čepele pod záštitou a čepelí zakroužit. Vykrojení mu umožnilo vysunout prst, který ochránil železný prstenec. Tento nepatrný oblouček je významným vývojovým předělem - je to zárodek budoucího koše, předznamenání kordu a prapůvodce šermířského umění v moderním evropském pojetí.

Výhradně pro pěší použití se vyčleňuje ohromný meč dvouruční. V 16. století se prohlubuje rozdíl mezi vojenskou a civilní zbraní. Vznik národních armád má vliv na různost typů. Zbroj ztrácí schopnost obrany proti palným zbraním. S rozvojem ručních palných zbraní, které nelze v železné rukavici ovládat a s masivním rozvojem civilního soubojového šermu, kdy se vůbec neužívá zbroj musí ruka být chráněna košem - vzniká kord a jeho civilní obdoba - rapír. 

Použitá literatura:

Křížek, Leonid - Encyklopedie zbraní a zbrojí; Libri, Praha 1997, vydání první
Hradský, Juraj; Habáň, Pavel: Kouzlo chladných zbraní; ze slovenského originálu Čaro chladných zbraní přeložil Jan Šach; Slovart, 2001, vydání první
Klučina, Petr  - Zbroj a zbraně; Paseka, Praha 1985, vydání první
Plch, Pavel  - Historický šerm; Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1981, vydání první

Broušení a údržba nože

- 2. Díl seriálu „Kterak nůž sobě vhodný obstarati a o tento s mírou potřebnou pečovati.“

      Pokud víte k čemu a jak chcete svůj nůž používat, měli byste si snadno udělat představu, jak by měl váš nůž vypadat. Nezapomeňte si také vybrat správnou velikost nože, v opačném případě velmi brzy pocítíte únavu, zhorší se úchop a nebezpečné bolestivé zranění na sebe nenechá dlouho čekat.

      Následující řádky by vám měli napovědět, jak o takový nůž správně pečovat, protože jen perfektně udržovaná a připravená výbava vám může perfektně sloužit. U nože to platí dvojnásob. Základní pravidlo je mít nůž řádně nabroušen, zde bych chtěl apelovat především na vás, kteří se o nůž staráte svým dítkům. Několikrát jsem se setkal s názorem, že tupý nůž je bezpečnější a dítěti neublíží. To je holý nesmysl, při krájení tupým nožem musím vyvinout daleko větší tlak a vzhledem k tomu, že hůř proniká materiálem, má tendenci se smeknout, potom vážně hrozí nebezpečí poranění.

      Jak takový nůž správně nabrousit? Dnes již existuje nepřeberné množství různých pomůcek, některé jsou užitečné, jiné již mě. Za vyloženou svatokrádež považuji užití tolik oblíbených českých ostřičů v podobě ocelových koleček uchycených v plastovém rámu a svírajících konstantní úhel. Nejenže většinou na ostří vytvoří zuby, které spíš trhají, než krájejí, ale také příliš "užírají" čepel. Já jsem si zvykl používat oboustranný brusný kámen s hrubostí 800 resp. 1200 grit. Na případné doleštění fasety používám voděodolný smirkový papír s hrubostí 2000. No a jak na to? V první řadě si pořiďte brusný kámen, pro učení stačí i levnější, je však potřeba aby měl co největší plochu. Zrovna tak zajděte do bazaru a kupte si nějaké nože na učení. Jen praxe dělá mistra a po čase sami poznáte, že už vám vaše laciné vybavení nestačí.

      Čepel nože položte na navlhčený brusný kámen u patky, tak aby osa čepele svírala spolu s povrchem kamene úhel přibližně 20°, to je úhel, který se považuje za ideální kompromis, mezi ostrostí a trvanlivostí ostří. Samozřejmě platí pravidlo, že je lepší zachovat úhel fasety daný výrobcem a respektovat tak původní určení nože. Dvacetistupňový úhel také není dogma, pokud brousíte menší nůž na jemné práce, můžete si dovolit brousit pod menším uhlem, na druhou stranu, pokud brousíte nějaké pracovní nástroje, jako sekáče a mačety, tak je lepší volit uhel větší. Ať už se rozhodnete pro jakýkoli úhel, ten který si zvolíte, musíte udržovat po celou dobu broušení, jinak vytvoříte na ostří „bříško“. Nožem táhněte stejnoměrným tlakem po brusném kameni od patky k hrotu, tak jako byste chtěli z brousku odkrojit slabý plátek. O něco menším tlakem táhněte nožem zase zpět, od hrotu k patce. Menší tlak se používá, aby se na ostří nevytvořila tzv. jehla. Alespoň ze začátku je dobré si jednotlivé tahy čepele počítat a stejný počet tahů použít i na druhou stranu čepele, tak aby nedocházelo ke zbrušování pouze z jedné strany. Po nějakém čase na brusném kameni uvidíte šedou mazlavou hmotu, jedná se o částečky kovu a materiálu, ze kterého je brousek vyroben. Tuto hmotu není potřeba nijak odstraňovat, není na závadu, ale naopak napomáhá broušení. Pak už stačí fasetu jen přeleštit, třeba na napnutém koženém řemenu.

      Perfektně ostrým nožem to ovšem nekončí, je také nutné čepel ochránit proti korozi. K tomu stačí nůž čistit po každém použití a opatřit mastným filmem. Osobně jsem si zvykl nosit kousek flanelu napuštěného olivovým olejem, kterým čepel čistím. Pravda je že třeba silikonový olej jako třeba konkor, nebo silkal vytvoří film trvanlivější, ale nějak jsem si nezvykl na krajíc s příchutí kulometu. Čas od času je dobré čepel zbavit škrábanců a hlubších map po oxidaci. Stačí čepel přeleštit smirkovým papírem, začněte se zrnitostí 1200 grit a pokračujte alespoň dvěma jemnějšími až po zrnitost alespoň 2000 grit. Leštěte Ručně! Pokud byste použili některou z elektrických vymožeností, tak byste bez potřebných znalostí mohli čepel příliš vyhřát a ta by pak ztratila svoje vlastnosti, mohla by se stát příliš měkkou a pak by „nedržela ostří“. Problém nastává u damaškových čepelí, kde takto přijdete o kresbu damašku a bude potřeba ho do čepele opět vyleptat např. chloridem železitým (FeCl3), bez zkušeností se do toho ovšem nepouštějte sami a raději to nechte na profesionálovi.

      Nůž ovšem netvoří pouze čepel a je nutné se postarat i o rukojeť. Jak už jsem psal v předchozím článku, záleží na materiálu ze kterého je rukojeť vyrobena. Kost je opravdu nenáročná, a pokud vám nůž nějak nešťastně nespadne a nedojde k poškození, vydrží déle než vy. U parohu a rohoviny je dobré, ovšem ne nutné, při dlouhodobějším uložení rukojeť konzervovat také nějakým přírodním olejem. Jiná situace nastává u dřeva, které vysychá přeci jen rychleji, ale ani tady v tom nehledejte žádnou vědu. Opět stačí rukojeť čas od času přeleštit smirkovým papírem a napustit olejem. Já používám lněný, ale přípravků je spousta a můžete si sami vybrat. Nejlepší je očištěnou rukojeť ponořit celou do oleje a mírně zahřívat. Olej může být horký, ale ne vařící. Nůž v olejové lázni nechte klidně několik hodin. Dřevo nasákne takové množství, jaké samo zvládne. Po vykapání a vytření přebytečného oleje můžete rukojeť přeleštit hadříkem potřeným včelím voskem, nebo nějakým jiným přípravkem na konzervaci dřeva.

      Co se týče údržby nože, je to všechno. K noži ovšem patří i pouzdro a i zde záleží na materiálu, ze kterého je vyrobeno. Například kydex stačí vzít pod sprchu a nylon vykartáčovat. Jiná situace nastává u pouzder z přírodních materiálů, ale ani tady není potřeba žádná přehnaná péče. Osobně říkám, že je nejlepší udržovat pouzdro čisté, hlavně zevnitř a dal ho neřešit. Pak je na každém na první pohled poznat, jestli je to skutečný tulák který nůž používá nebo jen lufťák co vyrazí jednou ročně do kempu. Každá oděrka nebo skvrna je důkazem toho co jste už zažili. Věnoval bych jen pozornost šití, jestli se někde nepáře a samozřejmě závěsu, abyste pouzdro někde neztratili i s nožem.

      Snad ani nemusím zmiňovat, abyste nikdy nůž neodkládali na zem bez pouzdra, abyste ho nikde nezabodávali, nebo nezasekávali, když ho nepoužíváte. Nikdy se nožem nehrabejte v ohni, setkal jsem se dokonce s člověkem, co si na nůž spokojeně napíchl buřta a začal si ho s chutí opékat, nebo s jiným co nožem vyhrabával z popela brambory. Pokud nožem štípáte dřevo, použijte dřevěný tlouk a ne kámen. Ale to už všechno jistě znáte, tak již nezbývá nic jiného, než vám popřát ať vám nůž dlouho a dobře slouží.

Edward Smith

Hraničář